Mám vážný dilema, to mi teda řekněte, co mám dělat?
Jaro začalo už loni, stromky mám prořezaný, trávu mám verikálně kutnutou. Trampolínu pro žábu a vnoučata vytaženou na sluníčko. Jenže Zarina sežrala bábě tulipány, tak musím stavět pletivo kolem záhonu. Aby to nebylo málo, bába spočítala, že musíme zateplit fasádu, protože už sme ve věku, kdy máme poslední šanci dosta z banky ňáký prachy. Než bysme na to nastřádali do štrózoku, už bysme si to prej neužili. To mě nepřekvapilo, tuhle zradu sem čul od tý doby, co se na sousedově baráku loni koncem léta objevilo lešení. Od tý doby moje stará nemá klidný spaní.
Místo abych boural přistavky a sháněl chlapíčky, co vědí, jak se montuje zateplovák, chodím značit zelenou ze Hřenska k nový rozhledně na Janovským golfovým hříšti. Do toho sem dva víkendy zaskakoval jako instruktor na školení vedoucích značkařů, protože kolega si ustlal ve špitále nechal si do sebe strkat hadičky s kyslíkem a pouštět bludný proudy, aby se zbavil srdeční aritmie. Málem sem tam skončil taky, protože topografickou praxi jsem frekventantům natáhl přes vrchol Sedla. To sem podcenil. Pod kopcem sem je viděl naposled a když sem se zpařenej přivalil na základnu, měli v sobě už každej aspoň čtyry píva. K tomu mi přišly blbě vytištěný směrovky, někdo to zmotal, budu to muset rychle vrátit, protože slavnostní otevření nový trasy je 26. dubna.
Na hradě Blansku už zase nastupujou zedníci. Pokračujeme v opravě kaveren v obvodový hradbě. Ještě v březnu sme stihli pokácet nějaký nálety a provětrat kus severní zdi. Ňákej lump nám tam vysypal sud z odpadkama, museli sme uklízet celej hrad i s kusem lesa. První jarní sobotu proběhl přes hrad Keltskej telegraf. Před námi sou čarodky, který bejvaj dost divoký. Docela z nich mám strach, protože na 1. máje půjde přes hrad pochod z Ústí na Kozí vrch. Od 10 do 16 hodin budu dělat na hradě průvodce. Aspoň ty daně že sem stačil spláchnout včas.
Taky se mi ozvali starý kámoši, že už sme nebyli dlouho lézt. Někde se v zimě vybláznili v jeskyních, myslím, že kousek za Ostrovem v Bielatalu. Prej zas polezem. To mě eště neviděli se 115 kily. Jestli se narvu do sedáku, tak stejně nebudu moct ani hodit pendla, protože s tím teřichem bych se hned točil hlavou dolu a vypad z brejlí. Budeme muset najít nějaký speciální schody, jinak se zrakvím. Takže to zas skončí u ohníčku s fazolema, pívem a kořalkou.
Holka už trénuje skoro rok basket. Domů ji vozím celou rozzářenou, už nebrečí, že to neumí. Chlubí se, že už si s ní povídají mazácí. Už hrála na třech turnajích, dala dokonce koš a na pár přihrála. Tuhle dokonce přivezla medaili. Budu se jí muset věnovat, přece jí musím dát stejně, jako sem dal klukům, Tomu mladšímu se v květnu narodí oplégr, budu už opravdovej pokrevní dědek! Zatím rodily jen trofejní žáby.
Fotbal mi radost nedělá. Ani mi tak nevadí, že se Teplicím tolik na jaře nedaří, jako se mi hnusí celý to prostředí. Kdo byl slušnej, už fotbal dávno opustil. Dělají ho jen sígři a vejlupkové. A eště ten finskej předseda Peltaven. Všichni se do něho trefujou, jak stíhačky do dělostřeleckýho balónu. Taky ho nemůžu ani cejtit, hada slizkýho. Ale kdo místo něho? Televizní práva zaprodali kámošovi. Už i Gambrinus bere roha a ligu si bude vydržovat podřadná sázková kancelář. Ministr i předseda vlády daly od fotbalu ruce pryč, jako od prašiviny. Tak mi řekněte, kterýho koníčka mám přivázat na úvaziště, abych nebyl doma bit? Mě z toho všeho vychází právě ten fotbal. A jak se tak koukám kolem sebe, nejsem sám. O víkendu sledovalo finále ženskýho florbalu přes 6000 lidí! Takhle to dál nejde, něco se musí stát.